František Plass, plzeňský Beckenbauer, slavil pětasedmdesátiny

Elegantní projev, přirozený talent, na hřišti jasný vůdce a dirigent hry. František Plass, někdejší vynikající obránce a dlouholetý kapitán fotbalistů Škody Plzeň, oslavil v polovině dubna 75. narozeniny.

„Plzeňský Beckenbauer“, jak se Plassovi přezdívalo, odehrál za Škodu 163 ligových utkání, vstřelil 16 branek. Jedenáctkrát reprezentoval Československo, naposledy oblékl dres národního týmu v roce 1973 proti Polsku. Poté se stal trenérem, v nejvyšší soutěži vedl Cheb a pražskou Duklu, ve druhé lize Škodu Plzeň, Chomutov či Ústí nad Labem.

„Nyní žijeme s přítelkyní v Plzni, jsem spokojený. A k nízkému důchodu si přivydělávám jako údržbář v mateřské školce,“ svěřil se František Plass, který má z předchozích dvou manželství tři děti.

Život vám připravil i těžké chvíle. Bylo složité je překonat?
Nejhorší to bylo před sedmi lety, kdy mi bohužel zemřela druhá manželka na rakovinu.  Byla to pro mě velká rána. Útěchu jsem bohužel hledal v alkoholu a to se podepsalo na mém zdraví. Ale naštěstí jsem s pomocí lékařů tuto krizi překonal.

Zapojil jste se i do dění Nadačního fondu západočeských olympioniků. Těší vás, že tahle organizace funguje?
Určitě, je to chválihodný počin a fondu v čele s Vladimírem Jarým patří veliký dík. Na rozdíl od státu na své úspěšné reprezentanty nezapomíná a snaží se jim pomáhat. Na každoroční setkání bývalých vynikajících sportovců se vždycky moc těším.

Pojďme k fotbalu. Nejslavnější zápas v reprezentaci jste odehrál v červnu 1968 v Bratislavě proti Brazílii, kterou Čechoslováci porazili 3:2. A vám se náramně dařilo.
Technická hra Brazilců mi seděla, dařilo se mi. Moc jsem si zápas užil. Jožka Adamec nastřílel hattrick, v hledišti bylo 60 tisíc diváků. A na druhé straně hvězdy Jairzinho, Rivelino, Gerson... Reprezentaci tehdy vládli Slováci, Češi jsme tam byli jen tři - Ivo Viktor, František Veselý a já. O to víc si cením toho, že jsem takový zápas zažil.

Jenže jste pak přišel o start na mistrovství světa 1970, kam vás trenér Jozef Marko nevzal. Cítíte stále hořkost?
Krátce před svou smrtí mi Jozef Marko poslal dopis, ve kterém se mi za všechno omluvil. Dodnes ho mám schovaný. Nepovedl se mi tehdy, stejně jako celému týmu, kvalifikační zápas s Maďarskem. To byla záminka. Ale na šampionát jsem nejel i kvůli tomu, že jsem z Plzně nepřestoupil do Sparty. Vedení Sparty tehdy zatlačilo na Marka a bylo to. O šampionát jsem přišel.

Plzeňští fanoušci nikdy nezapomenou na váš výkon v památném utkání Poháru vítězů pohárů proti Bayernu Mnichov. Ve Štruncových sadech jste tehdy zastínil i slavného Franze Beckenbauera a po něm pák získal svou přezdívku.
Prohráli jsme smolně 0:1, nastřelil jsem břevno i tyčku. Smůla! Po zápase se o mě zajímal trenér Bayernu Udo Lattek, měl jsem nabídku z Feyenoordu Rotterdam. Odejít legálně ven ale tehdy nebylo možné. Když jsem byl s reprezentací na turnaji Hexagonal v Chile, nabízel mi bratranec mého otce, který v Chile žil, abych tam zůstal, že všechno zařídí. Jenže já měl doma ženu a tříletého syna.

Vzpomenete si i na své fotbalové začátky na Slovanech, kde jste začínal v tehdejším ČSAD Plzeň?
Jistě. Na tréninky jsem chodíval alejí, kde rostly třešně, a na každý strom jsem vyskočil, abych si nanečisto zkusil hlavičku. Byla tam výborná parta v čele s Karlem Bayerem, bratry Němcovými, Vencou Paškem a dalšími. Pamatuji, jak jsme se jednou domluvili, že si všichni pořídíme stejná saka. Jenže u nás v rodině moc peněz nebylo, tak se kluci složili a sako mi koupili.