Fotbalistovi Martinu Sladkému kdysi kariéru ohrozila prasklá plíce

Od Plzeň - 4. 9. 2019


Jeho jméno figuruje u historicky prvního titulu fotbalové Viktorie, domažlický rodák Martin Sladký byl tehdy členem plzeňského kádru, připsal si i dva ligové starty a má tak na triumfu svůj malý podíl. "Taky se mi kluci vždycky smějí, že si titul přičítám. Já říkám, že mám dva starty a medaili taky. Teď je u rodičů, až si postavím barák, udělám si nějakou výstavní skříňku," usmívá se sedmadvacetiletý Sladký, který už čtvrtou sezonu hájí barvy olomoucké Sigmy.


Ze záložníka se bývalý mládežnický reprezentant, který má doma i stříbrnou medaili z mistrovství Evropy do 19 let, přeškolil na obránce, na Hanou se z Plzně dostal oklikou přes druholigové Táborsko. A v Olomouci se konečně trvale prosadil v nejvyšší soutěži. Přitom všechno mohlo být jinak, na začátku kariéry Sladký prodělal těžkou chvíli, když mu praskla plíce a kariéra byla ohrožena. „Myslel jsem i na konec,“ ohlíží se zpátky za složitým obdobím, které prodělal v době, kdy z Plzně hostoval právě v Táborsku.


Jak k tomuhle zranění vlastně došlo?
Když jsem si večer lehl do postele. Ještě týden jsem s tím normálně fungoval. Měl jsem spontánní pneumotorax. Zřejmě vrozená vada – měl jsem na plíci bulky, které mohly kdykoli prasknout, nebo nemusely. A jedna praskla, ušel vzduch z plíce a ona zkolabovala. Ale tím, že jsem byl vytrénovaný, to druhá plíce šest dní utáhla, než jsem měl problémy s dýcháním. Byla výhoda, že jsem měl něco s kolenem, takže jsem ani netrénoval. Kdybych šel druhý den na trénink, zjistil bych to hned, ale nevím, co by se stalo, jestli by to se mnou neseklo. Den co den mi začalo být hůř. Nejvíc se to projevovalo kašlem. Potom mě začalo bolet mezi lopatkami a na hrudi. Když jsem šestý den vyšel schody a byl jsem zadýchaný jako důchodce v osmdesáti, tak jsem si řekl, že už je něco opravdu špatně. Šel jsem do nemocnice, myslel jsem, že mám zápal plic.


Místo toho jste v nemocnici zůstal.
Z Domažlic mě převezli do Plzně. Vzali si mě na plicní na jipku, zkoušeli, aby nemusela být operace. Nejdřív se dělá drenáž, zavede se malá hadička do plíce a ona plíci nafoukne, protože se uvolní vzduch. Pak se dva dny čekalo, hadička se vytáhla, a mně za den plíce zkolabovala znovu. Takhle se to udělalo dvakrát. Doktor volal chirurgům s tím, že i pro mě, abych mohl pokračovat ve fotbale, bude lepší to operovat. Vysvětlili mi to laicky: plíci obrousí, vytvoří se povlak, který se sám přichytí k žebrům. Plus tam daly svorky, které se vstřebají. Doktor mi říkal, že když plíce vydrží po drenáži, tak recidiva může být. Ale při chirurgickém zákroku je jen dvouprocentní. Nemám strach, že by se to stalo znovu. Jediný problém, co může být, je, že kdyby mi prasklo žebro, může plíci hned propíchnout, protože je přichycená na žebrech. Ale hned jak jsem začal trénovat, vůbec jsem na to nemyslel. Navíc už jsem měl na té straně zlomená dvě žebra a nic se nestalo. Funguju normálně.


Zjišťoval jste, jestli profesionální fotbal hraje ještě někdo po takové operaci?
To jsem nezkoumal. Mně stačilo, že mi doktor dal zelenou. Marek Kysela z Jablonce, se kterým jsem byl v Plzni a chodili jsme spolu na školu, měl prasklou plíci, ale z úrazu, neměl vrozenou vadu, a co vím, pomohla mu drenáž. Hrál jenom chvilku, protože měl bohužel jiné problémy a musel skončit.


Co byste dělal vy, kdyby vám doktoři místo zelené vystavili fotbalovou stopku?
Jestli půjdu na vysokou školu,  jsem se rozhodoval, když si mě trenér Vrba vytáhl v Plzni do áčka. Byl jsem přijatý na pedagogickou fakultu na sport. Hlásil jsem se i na ekonomku, ale když jsem měl jít na přijímačky, tak jsem si nenařídil budík, řekl jsem si, že to nechám náhodě. A vzbudil jsem se o půl hodiny později. Tak jsem šel na trénink. Jsou jiné věci, které by mě lákaly dělat.


Jaké?
Vrátit se jednou k Plzni, nebo Domažlicím, kde mám lidi, které znám. S kamarádem bychom chtěli rozjet individuální tréninky, takovou akademii, propojit i víc sportů. V první řadě se musíme vyškolit. Chci si udělat kondičního trenéra, už mám béčkovou licenci trenérskou, jak skončím, chci minimálně áčko. Udělám si kurz na stravování. Ale ještě po kariéře v lize bych si chtěl zakopat v Rakousku za peníze nižší soutěž. Z peněz, které máme v lize, je těžké někam přejít rovnou.


V áčku Viktorie jste se pouze mihl. Prosadit se ve zlaté éře nešlo?
Bylo mi osmnáct, ještě jsem byl ve třeťáku na střední.Tehdy ta éra teprve začínala, byl to první rok, kdy se udělal titul, pak se hrála Liga mistrů a trenér Vrba sázel na třináct lidí. Z odchovanců se tam prosadil jen Vláďa Darida a Paťa Hrošovský. Chvíli David Štípek. Bylo to těžké, ale nemůžu říct, že bych litoval, byla to zkušenost. Hrál jsem potom tři roky stabilně druhou ligu v Táborsku. Vůbec jsem neprošel juniorkami, v devatenácti jsem už měl za sebou šedesát startů v ČFL.


Měl jste velký respekt, když jste přišel do kabiny, které šéfovali mazáci Horváth s Limberským?
To je obrovská změna oproti Sigmě. Tady není tolik kluků, jako byl Horvi, Petržela, Limberský. Když jsme tam přišli my mladí, tak se dělalo, co se řeklo. Horvimu jsem musel na tréninku rozšlapávat kopačky, a to měl o dvě čísla větší. Jen chtěl, aby v nich někdo byl. Tak jsem prostě dvacet minut byl v jeho kopačkách, i když mi byly velké. Takové srandy. Už v béčku mi vzali kopačky, napustili je vodou a dali do mrazáku. Tady by se mladí asi naštvali. V Plzni jsem si nemohl dovolit nic. Respekt musel být, byly to persony.


Přes koho jste se snažil v Plzni dostat do sestavy?
Já jsem byl tehdy ještě klasická šestka. Na beka mě předělal až v Táborsku trenér Nádvorník. Zaplaťpánbůh, protože bych se možná ani nedostal do ligy, kdybych zůstal střední záložník. Nejsem úplně technický hráč. Trenér Vrba nesnáší, když se ve středu hřiště ztrácí míče. Já jsem byl ještě vyjukaný, nevyhraný, tu kvalitu jsem neměl.


Jste v ideálním fotbalovém věku. Jaké ještě máte plány?
Láká mě vyzkoušet si fotbal venku. Neříkám, že top ligu, jsem nohama na zemi. Ale když se od kluků dozvíte, jak to funguje jinde, že v Belgii jsou v podstatě zaměstnanci, jaké mají možnosti, chtěl bych to vidět. Třeba v Polsku, na Kypru. Rok, dva. Když si mě někdo všimne, tak všimne, když ne, tak prostě ne.