V mladém kolektivu jsem rád, říká posila Škody Dominik Graňák - Aktuality - Sportovní Plzeň - oficiální sportovní portál města

 

 

V mladém kolektivu jsem rád, říká posila Škody Dominik Graňák

Jakub Horyna9. 6. 2021


V současném kádru hokejové Škody Plzeň nenajdete většího sběratele trofejí. Obránce Dominik Graňák je českým šampionem s pražsku Slavií (2003), švédskou nejvyšší soutěž ovládl s Färjestadem v roce 2009 a hned dvakrát zvedal nad hlavu Gagarinův pohár pro vítěze KHL jako hráč Dynama Moskva, v letech 2012 a 2013.

Teď si sedmatřicetiletý Graňák, který před devíti lety se slovenskou reprezentací vybojoval také stříbrné medaile na mistrovství světa, vyzkouší angažmá v Plzni. „Měl jsem i jiné možnosti. Ale když jsem si prohlédl sestavu, v Plzni mi to dávalo největší smysl. Líbí se mi, jakým hokejem se škodovka prezentuje v posledních sezonách. A doufám, že tohle spojení bude prospěšné pro obě strany,“ svěřil se trenčínský odchovanec Graňák, který si českou extraligu zahrál také za Hradec Králové a Karlovy Vary.

Přicházíte do týmu, kde budete nejstarším hráčem, Plzeň má hodně nízký věkový průměr.
Být tady nejstarší není nic zvláštního. A já jsem rád v tak mladém kolektivu, motivuje mě to stále se posouvat. A sám se starý určitě necítím. Ale každý rok musím v přípravě něco měnit, protože hokej se stále mění. A správným směrem.

V čem nejvíce?
Je rychlejší, atletičtější. Už není tolik silový a tvrdý, také pravidla v současnosti přejí technickým, šikovným a rychlým hráčům. Je to dobře, myslím, že i fanouškům se taková hra líbí více.

S plzeňským týmem jste absolvoval na konci května soustředění na Šumavě, jinak se už roky v létě připravujete individuálně. Vyhovuje vám to?
Určitě ano. Za ty roky víte, co vaše tělo potřebuje. Při individuální přípravě to máte jeden trenér na jednoho hráče. To dává jiné možnosti, než když trenéři mají dvacet hráčů a není možné úplně pokrýt potřeby každého z nich do úplného detailu, i když dělají maximum, co se dá. V tom je asi největší rozdíl.

Ale aby si hráč a individuální kouč sedli, to chce také čas, že?
Je to proces. Já dám velmi na to, jak na mě ten člověk působí jako osobnost. Jsou mi bližší lidé, kteří nejsou až takoví extroverti a nedávají najevo tolik sebevědomí. Že mají i míru sebereflexe, což Martin Sobota, můj kouč, jednoznačně splňuje. Je to bývalý hokejista, zná potřeby a pocity hráče. A podobně na mě působí i Honza Snopek, kondiční kouč Plzně. Vidím, jak hraje Plzeň poslední sezony a je to i jeho velká zásluha. Problém s s fyzickou přípravou tady rozhodně není, kluci jsou připravení velmi dobře. A co jsem na Šumavě tým poznal, většina kluků vypadá skromně a pracovitě, tak je to správné.

Od vás budou trenéři očekávat, že budete tak trochu i jejich mentorem. Jste na to připravený?
Chápu, že se to ode mě očekává. Na druhé straně, nejsem úplně typ, který by se v takové úloze viděl. Ano, hokej hraji dlouho a podařilo se mi být součástí úspěšných týmů v různých ligách. To přináší i zodpovědnost. Ale nevyžaduji, aby mě někdo poslouchal. Neberu, že starší má mít větší privilegia než mladší.

Ale když bude potřeba, slovo v kabině si vezmete?
Především chci říci, že i když je tady mladý tým, ještě to neznamená, že bude na ledě působit nezkušeně. Když budu umět pomoci, rád to udělám. Ale že bych někoho přesvědčoval o své pravdě, to ne.

Jak se vám proti Plzni v minulosti vlastně hrálo?
Moc utkání jsem proti ní nevyhrál. Ale ty zápasy jsem měl rád, přestože byly fyzicky velmi náročné. Vždycky se hrál hokej. Plzeň má styl, že do toho šedesát minut jde naplno, je to nahoru dolů. Člověk musel být připravený. To se mi líbilo. V extralize je i pár týmů, kde předem víte, že se musíte na ledě vyrovnat s tím, že mezi modrou a červenou čárou narazíte na pět soupeřů. V Plzni jsou i obránci tlačení do toho, aby puky nezahazovali, tvořili. Doufám, že v tom budeme pokračovat.

Narodil jste se sice v Havířově, ale s rodiči vyrůstal v Trenčíně. Máte v klukovských vzpomínkách finále federální ligy mezi Duklou a Plzní v roce 1992?
Samozřejmě! S otcem jsme bydleli padesát metrů od stadionu, na ligu chodili velmi často. Ve městě to byl jasně sport číslo jedna. A to finále bylo velkým svátkem. Zrovna na něj mě ale táta nevzal, byl jsem malý kluk a on měl trochu obavy o mou bezpečnost. Sedělo se na schodech, fanoušci viseli pod střechou, po městě se šuškalo, že může někdo nahlásit i bombu. Díval jsem se v televizi. Pro Duklu to dopadlo dobře, slavila titul. A já jsem rád, že jsem si později mohl v klubu či reprezentaci zahrát s takovými borci, jakými byli Žigo Pálffy, Róbert Petrovický, Braňo Jánoš a další.


Sdílet