Průlomová sezona florbalisty Petra Majera. Ligový bronz a juniorský titul na MS

Narodil se v Plzni, odkud ale stále dojíždí do Prahy, kde florbalový talent Petr Majer válí za pražský Chodov. S ním letos získal v nejvyšší soutěži bronzové medaile, před pár dny se navíc osmnáctiletý střelec dočkal velikého triumfu na mezinárodní scéně. Vydatně pomohl českým juniorům k obhajobě zlatých medailí na mistrovství světa v Brně. Na šampionátu si připsal tři góly a především asistenci u vítězné finálové trefy na 4:3 pouhých 99 vteřin před koncem normální hrací doby, když právě po Majerově skvělé individuální akci a průniku po levé straně rozhodl bitvu o zlato proti Finsku jeho spoluhráč Matěj Čermák.

Mladík z Plzně tak skvěle završil průlomovou sezonu. „Je strašně těžké odpovědět, zda byla průlomová,“ reagoval však Petr Majer. „Na tohle budu moct odpovědět, až budu někdy věšet florbalku na hřebík. Vůbec si teď neumím představit, kde je moje maximum. Dostal jsem se do většího povědomí, ale doufám, že toho dokážu předvést ještě mnohem víc,“ konstatoval útočník, který byl třetím nejproduktivnějším hráčem play-off uplynulého ročníku Livesport Superligy.

Berete uplynulý juniorský šampionát jako svůj dosavadní vrchol?
Jen zatím. Doufám, že to je jen nějaký postupný krok, který vede někam výš.
Vyhrát domácí juniorský šampionát se dosud nikomu nepovedlo, Češi navíc obhajovali zlaté medaile. Cítili jste o to větší tlak? Pocit obhajoby nikoho moc nezatěžoval. Každý, kdo byl v týmu, viděl, jak silní jsme. I kdybychom neobhajovali, tak bychom měli ty nejvyšší cíle. Tenhle faktor to moc neovlivnil.

Jakou máte v reprezentaci roli v porovnání s Chodovem, kde působíte?
Srovnávat úlohy na klubové a reprezentační úrovni je složité. S kluky na Chodově se vidím skoro každý den, tým funguje úplně jinak, než když se potkáte jednou za tři měsíce a společně směřujete k jedné velké akci. V obou týmech se snažím ukázat všechno, co umím. Na Chodově jsou zkušenější kluci, než jsem já, takže tam se snažím přispět spíš svými herními kvalitami. V reprezentaci naopak zkouším předat zkušenosti, které nasbírám v klubu.

S Chodovem jste to v domácí soutěži dotáhli až k bronzu, přitom sezona měla kvůli covidu pauzu, poznamenalo ji i tragické úmrtí vašeho brankáře Michala Rebra...
Tahle sezona se jako celek moc hodnotit nedá. V mnoha aspektech byla hrozně specifická, navíc několikrát přerušená. Myslím, že výsledkově jsme dopadli reálně nejlépe, čeho jsme byli schopní dosáhnout. Když se na to podívám zpětně, bronz je cennější, než bychom ho viděli před sezonou. Nikdo asi nečekal, co nás všechno potká. 

Pojďme k vašim začátkům. Florbalové kořeny máte v rodině?
Rodiče mají sport hodně rádi. Chodil jsem na 14. základní školu v Plzni na Doubravce, kde byl florbalový kroužek, kam mě přihlásili. Mě i sestru ve sportu vždycky podporovali, viděli v tom pro nás možnost seberealizace a obecné průpravy do života. Postupem času to oba oceňujeme, že jsme mohli dětství ve sportu prožít.

Co museli pro váš sportovní úspěch rodiče obětovat?
Hodně, ne-li všechno. Asi nejde plně splatit investici času a všeho, co do mě vložili. Vozili mě na tréninky, na zápasy a vždy jsem z nich cítil obrovskou podporu. Často to nebylo jednoduché, ale vždycky jsme to spolu nějak zvládli. Jsem jim za to hrozně moc vděčný a doufám, že až se na to budou někdy zpětně dívat, tak budou třeba pyšní na to, co jsem i díky nim dokázal. Snad toho nebudou litovat. Věřím, že ne.

Pořád platí, že bydlíte v Plzni a rodiče vás vozí do Prahy?
Pořád zatím dojíždím. Bohužel termín autoškoly mi kolidoval s mistrovstvím světa, takže se všechno ještě trošku prodloužilo.