Strašně se chci na olympiádu zase vrátit, říká lukostřelkyně Marie Horáčková

Prošla kvalifikací, kde obsadila 34. příčku z 64 účastnic, do hlavní soutěže olympijského závodu v Tokiu. Tam plzeňskou lukostřelkyni Marii Horáčkovou zastavila v prvním kole Japonka Miki Nakamuraová, které podlehla 2:6. Třiadvacetiletá závodnice Arcusu Plzeň ale i tak napsala velmi silný příběh.

Po třinácti letech vrátila českou lukostřelbu do výsledkové listiny olympijských her. V Pekingu 2008 totiž startovala její maminka Barbora Horáčková. Bohužel, v Tokiu už svoji dceru nemohla doprovázet, před třemi lety podlehla dlouhému boji se zákeřnou nemocí. „Někde v hloubi duše jsem si přála takhle na maminku navázat. Ale nemohla jsem si v duchu říkat: Mami, tenhle závod je pro tebe. To nejde, potom bych nepodala žádný výkon," popisovala Marie Horáčková po své premiérové účasti na vrcholné sportovní akci.

Když maminka startovala v Pekingu, bylo vám deset let. Jakou z té doby máte vzpomínku?
Pamatuji, jak mi říkala, že jakmile vylezli ven, hned byli zpocení. Ale i tak si to tam moc užila. A já to měla podobné, myslím, že v Číně bylo stejné vedro jako v Tokiu.

Pomohla vám právě lukostřelba srovnat se alespoň trochu s jejím předčasným odchodem?
Rok trvalo, než jsem se s tím vyrovnala. Přišla jsem na trénink a celý ho probrečela. Nejhorší bylo, když jsme přijeli na závody do Ostravy, odkud mamka pocházela. Byla jsem docela v pohodě, ale pak se na mě seběhla spousta lidí a já byla zase v háji. Nastřílela jsem tam asi úplně nejhorší výsledek v životě. Nedokázala jsem se na nic soustředit, byla vyčerpaná. Ale právě každodenní dřina vás z trápení dokáže vysvobodit. Sport má asi v sobě něco léčivého.

V Tokiu byl vaší velkou podporou otec Zdeněk, který je i vaším trenérem. Ale také jste letěla do Japonska „prokletým“ charterem, ze kterého bylo ve výpravě šest nakažených. Nebála jste se, že o olympiádu ještě přijdete?
Nebyli jsme označení jako blízké kontakty, takže jsme naštěstí nemuseli ani do izolace. S tátou jsme se oba cítili dobře. Nepočítali jsme, že bychom měli mít jiný výsledek testů než negativní. Celou dobu jsme se izolovali a nepotkávali s ostatními sportovci, jsme očkovaní. Dělali jsme maximum, abych mohla dál závodit. A to se povedlo.

Jaké to pak bylo postavit se v kvalifikaci na olympijskou střelnici?
Ještě když jsem přicházela do areálu, všechno bylo fajn. Pak se ve mně  najednou začalo točit strašně moc emocí a přišlo i maličko tlaku. Bylo to jiné, spousta lidí okolo, na které normálně ze závodů nejsem zvyklá. Ani na mistrovství světa se mi totiž nestane, aby fotograf ležel na zemi metr ode mě. Proto jsem trochu bojovala sama se sebou.

Navíc hned vedle vás stála malá velká žena aneb paní Lukostřelkyně v osobě indické světové jedničky Deepiky Kumariové.
Je mi strašně sympatická. Nejdřív jsem si říkala, To bude super mít vedle sebe někoho, kdo střílí fakt špičkově. Ale zase tak příjemné to nebylo. Ona je totiž Deepika docela agresivní střelec, hodně sundávala. To znamená, že střelec natáhne tětivu, ale nevystřelí, šíp má pořád nandaný a čeká. Přitom nestojí klidně a trošku sebou šije. Což vnímáte, když jste vedle ní. Ale zvládla jsem to, nastřílela 636 bodů. Přála jsem si vyšší výsledek, ale tohle byl v podstatě takový, jaký umím.

Jaké jste si pak dávala cíle do hlavní soutěže?
Přála jsem si projít přes první dvě kola, mezi posledních šestnáct. Na Světovém poháru umím skončit na 17. místě, konkurence v Tokiu nebyla až tak odlišná. Škoda, že se to nepovedlo.

Podlehla jste Japonce Nakamurové, jaký to byl souboj?
Byla jsem nakonec docela spokojená, protože jsem to sama v sobě zvládla dobře a nebyla jsem z toho úplně vylekaná. Šla jsem do toho docela sebevědomě, ale trošku nervozita tam asi byla. Neuměla jsem se tak dobře zpevnit, takže nelítaly žlutý, tedy střed terče za 9 a 10 bodů, jak jsem chtěla. Jsem ale vlastně spokojená, pro mě byl v podstatě vrchol tady závodit a bylo to strašně skvělý.

Novinkou bylo měření tepu závodnic, puls se pak objevil na televizních obrazovkách. Co jste tomu říkala?
Je to zajímavé. Jsem pro, samotnou mě to zajímalo. Normálně si tepovku neměřím, ale ráda se na záznam podívám. A třeba díky tomu zařadím do kondiční přípravy nové prvky.

Za tři roky jsou další olympijské hry v Paříži. Asi je zbytečné se ptát, zda byste se tam chtěla podívat...
Věřím, že tohle byl začátek, posun o úroveň výš. Chci se na olympiádu hrozně vrátit. Protože to fakt je bomba. A nechci tam jet z Česka sama. Chceme se kvalifikovat i jako tým s Klárou Grapovou a Jindřiškou Vaněčkovou. Pevně věříme, že to dáme.