Prohrál životní zápas. Ale ještě to nebalím, říká boxer Pavel Šour

Od Plzeň - 17. 3. 2020


Měli se utkat už loni na konci listopadu v jednom z luxusních kasin v Monte Carlu. Prošli oficiálním vážením, potkali se na tiskové konferenci, kde českého boxera Pavla Šoura dráždil jeho soupeř Hughie Fury banánem, který spořádal. Na znamení, že stejně si pochutná na plzeňském matadorovi. Z té bitvy na poslední chvíli sešlo kvůli náhlé viróze britského borce, bratrance slavnějšího Tysona Furyho. Nicméně zároveň také slib, že odložený duel se uskuteční. Tak se také stalo 7. března v Manchesteru. Šour, česká profesionální jednička těžké váhy, byl natěšený, favorizovaného rivala toužil překvapit. Ale musel se před ním sklonit, Furymu podlehl technickým k.o. ve třetím kole, když trenéři plzeňského veterána vhodili do ringu ručník.


„Mohl jsem sice pokračovat, ale trenér viděl, že jsem tam marný a z obav o mé zdraví raději zápas ukončil,“ smutně poté vyprávěl sedmatřicetiletý Pavel Šour, který doma rozjíždí i vlastní klub Pablo Boxing Plzeň.


Na konci druhého kola inkasoval tvrdý direkt do ucha, po kterém skončil na zemi. Kolo ještě doboxoval, jenže hned po 24 vteřinách třetího dějství přišel další tvrdý úder do hlavy. A byť se Šour znovu zvedl, zamířil do ringu ručník a zkušený sudí Steve Gray souboj ukončil. Plzeňan má nyní v profi ringu bilanci 14 zápasů, jedenácti výher a tří porážek.


Jste hodně zklamaný, že? Takový zápas se už nemusí opakovat...
Měl jsem životní příležitost dostat se do velikého boxu. Boxovat na galavečeru stáje Matchroom, té nejprestižnější na světě, ukázat dobrý výkon a dostat díky tomu další dobře ohodnocené zápasy v zahraničí. Takovou šanci člověk dostane jednou za život. Bohužel, velikost okamžiku jsem neustál.


Před duelem jste se přitom cítil skvěle, věřil jste, že Furyho překvapíte.
Byl jsem nakonec rád, že v listopadu to nevyšlo, protože tehdy jsem se chystal na poslední chvíli. Teď jsem načerpal další zkušenost, cítil se díky tomu více uvolněný. Dvacet let jsem nesáhl na činky. Když jsem tak teď učinil, začal mi padat tuk, ale rostl objem svalové hmoty. Nebyl z toho plánovaný úbytek váhy, ale nabral jsem ve svalech, tu hmotu cítil také v úderu. Na zápas jsem se těšil a byl dobře připravený, jenže všechno se otočilo vstupem do ringu.


Co přesně se tam proti o dvanáct let mladšímu soupeři stalo?
Nohy se mi proměnily ve dvě velké borovice a během vteřiny jsem se transformoval na začátečníka, který nevěděl, co má dělat. Nepohyboval jsem se, byl pro něj snadným cílem a dostal několik přesných úderů. Mohl jsem sice i po tom druhém direktu pokračovat dále, ale trenér viděl, že jsem v ringu marný a z obav o mé zdraví raději zápas ukončil...


Je vám sedmatřicet let. Nezlomí vás tahle porážka v jinak skvělé kariéře?
Musím všem lidem okolo sebe poděkovat za úžasnou podporu. Zároveň děkuji i svým trenérům Veselinu Karagiozovi a Martinu Vainarovi. Pokud mi zdraví dovolí, věřím, že před sebou ještě zhruba dva a půl roku aktivního boxu. Nevzdávám to. Držte mi palce a já se ještě pokusím ze sebe něco vyždímat!


Jste stále úřadující český šampion v těžké váze, loni jste ho obhájil v souboji s mladým Tomášem Šálkem, předtím dvakrát porazil plzeňského parťáka Václava Pejsara . I tenhle pás je pro vás stále výzvou?
Jednoznačně. Udržet pás českého šampiona v těžké váze chci rozhodně až do konce kariéry.


Sdílet