Život v Norsku mě opravdu baví, říká házenkářka Markéta Jeřábková

Radek Kučera12. 5. 2022


Foto: se souhlasem M. Jeřábkové

V šestadvaceti letech má za sebou mistrovské tituly s Mostem, zajímmavá angažmá v Maďarsku i Německu, momentálně hájí barvy norského superklubu Vipers Kristiansand. S ním si také házenkářka Markéta Jeřábková na začátku června zahraje Final4 Ligy mistryň v Budapešti.

Markéta JeřábkováPlzeňská rodačka už dávno není jen mladší sestrou hokejového reprezentanta Jakuba Jeřábka, sama patří mezi hlavní opory české reprezentace a elitní střelkyně. „V dětství jsem přitom začínala s moderní gymnastikou. Vlastně ani nevím, jak to mamku napadlo, ale byla nakonec otázka jednoho roku. Tíhla jsem ke kolektivním sportům a házená to vyhrála,“ vzpomíná Markéta Jeřábková, která s tímto sportem začínala v HC Plzeň u manželů Škvařilových. Naposledy se do Plzně vrátila v dubnu, kdy s českým týmem slavila senzační výhru nad olympijskými vítězkami z Francie.

Jako holka jste přitom díky bratrovi žila hlavně hokejem, že?
Nejen díky Kubovi, vyrůstala jsem i s bratry Kubalíkovými, s nimiž se kamarádíme dodnes. To bylo moje dětství. Bráchovi jsem musela dělat v pokojíku brankáře, já chytala a on na mě střílel. Ale nehrozilo, že bych se sama dala na hokej. Dodnes jsem ovšem jeho fanynkou. Hlavně kvůli Kubovi, se kterým máme skvělý sourozenecký vztah. A na dálku držím palce i Domčovi Kubalíkovi, aby se mu dařilo v NHL.

Měla jste dříve podobné sny jako oni, zahrát si jednou v NHL?
Já ani nevím, jestli jsem tehdy snila o tom, že si zahraji v zahraničí, za reprezentaci. To se všechno rodilo až postupem času, nepřišlo to najednou. Každopádně sport mi dal do života strašně moc.

V jakém směru?
Osamostatnila jsem se. V sedmnácti letech letech jsem odešla z Plzně do Mostu, ve třiadvaceti se poprvé vydala do zahraničí. Opustit maminky kuchyni a pak i rodnou zemi, to jsou velké kroky dopředu, silné okamžiky života. Souhlasím s tím, že sport, a nejen kolektivní, pomáhá utvářet charakter člověka.

Působila jste v Maďarsku, Německu, nyní hrajete v Norsku. Má profesionální sportovec vůbec nějaký domov?
V zahraničí jsem kvůli práci. Je to hezká práce, ale domov mám jen jeden. A to je Česko. Kromě Plzně, kde jsem vyrůstala a mám rodiče a kamarády, je to vesnička nedaleko Písku, kde žijeme s přítelem a jeho dcerou.

Která z těch tří zahraničních destinací vám přirostla nejvíce k srdci?
Z těch tří zemí se cítím nejlépe nyní v Norsku. Ať už jde o mentalitu lidí, jejich přístupu k životu. Je to země, kde bych si asi i dokázala představit žít. Člověk tam přijede a hned na něj dosedne pohoda, klid, žádný stres. Život v Norsku mě opravdu baví a vyhovuje.

Nicméně Kristiansand patří mezi nejlepší kluby světa, konkurence v týmu je veliká. S tím se dokážete srovnat?
Sportovně je to ta nejtvrdší konkurence, jaká může být, všechny hráčky jsou na vrcholné světové úrovni. Ale zároveň je to tak, že během sezony odehrajeme strašně moc utkání. Norská liga, play off, norský pohár, Liga mistryň... Zápasů je tolik, že sestava musí být široká. A ve finále si každý svůj čas odehraje.

Všude, kde jste hrála, jste jako levá spojka měla za úkol hlavně střílet góly. Musí být člověk na hřišti i trochu sobec?
Ono záleží na povaze. Není to automatické, že by spojka musela být nejlepší střelec. I když zrovna můj post levé spojky je k tomu předurčený. Časem si na svoji roli v týmu zvyknete, víte, co se od něho očekává. Každý by se s tím měl popasovat sám. A já se o to snažím.

Třeba v Maďarsku pro vás musel být problém naučit se jazyk, nebo ne?
Na začátku jsem znala jen „szia“, jejich pozdrav. Bylo to složité. Možná, kdybych teď z Norska odešla znovu do Maďarska, bude to o něco snadnější. Nebo alespoň jiné. Už bych věděla, do čeho jdu. Ve všech klubech je tam, kromě Györu, velký tlak na cizince, aby se maďarštinu naučili. A to opravdu není ta nejjednodušší věc na světě... (úsměv) Na druhou stranu, jste tam v práci a měli byste poslouchat, co po vás zaměstnavatel chce.

Zahrála jste si na mistrovství Evropy i mistrovství světa. Je další metou probojovat se na olympijské hry?
Je to hezký sen a určitě není nereálný, ale čeká nás hodně práce. Je třeba to vzít do svých rukou a něco s tím udělat. Teď se navíc rozběhl projekt Národní sportovní agentury, který podporuje několik ženských kolektivních sportů a vše směřuje k tomu, aby se dostaly na olympiádu v roce 2028. Vnímám to tak, že by to mohlo vyjít. Je to motivace i pro mě osobně, protože ženská nedokáže hrát na špičkové úrovni do tak vysokého věku jako chlapi.

S přítelem na jihu Čech vychováváte jeho dceru. Blíží se čas, kdy budete uvažovat i o vlastním potomkovi?
Spousta sportovkyň už dokázala, že po mateřské se lze vrátit. A někdy po porodu přijde ještě lepší forma. Tématu mít dítě jsem naprosto otevřená. Kdyby mělo přijít hned zítra, vůbec se tomu nebráním.


Sdílet