Věřím, že brzy zase můžeme hrát o medaile, míní házenkářka Veronika Fenclová

„Doma už je všechno zaběhnutější. Ale nemít velkou rodinu a skvělé babičky, nebylo by to tak jednoduché. Mám štěstí v tom, že se skoro perou o hlídání,“ říká sedmadvacetiletá Fenclová, kterou fanoušci dobře znají i pod dívčím příjmením Galušková.

Jak vás mateřství jako házenkářku změnilo?
Priority jsou samozřejmě srovnané jinak. Ale to neznamená, že by mě nemrzely sportovní porážky. Pro výhru chci na hřišti pořád udělat všechno. I když už to není tak emočně vypjaté jako dřív. Chuť do házené mi zůstala, je to srdcovka. I proto jsem se vrátila brzy po porodu, abych holkám pomohla k záchraně. Snažím se sportu dát tolik, kolik můžu a dokážu.

Do tvrdých soubojů jdete pořád stejně?
Ano, žádnou změnu nevidím. A malá mě na to dobře připravuje. Kolikrát už jsem od ní dostala hlavičku do nosu, do tváře. Už má deset kilo, jsou dny, kdy nechce být sama a to ji pořád tahám na ruce. Takže je to i kvalitní posilovna, možná mám díky tomu větší ránu. (smích)

V nové sezoně má DHC Plzeň větší ambice než loni, je postup do play off reálný?
Určitě. Mladší holky, které do týmu loni naskočily, udělaly velký progres, jsou na tom lépe fyzicky i po herní stránce. Jsme víc sehrané, na hřišti o sobě lépe víme, vidíme si navzájem do hlav. Play off vidím reálně a takhle to máme v klubu všichni nastavené, i když se vstup do sezony výsledkově příliš nepovedl. Zápasů je před námi ještě hodně.

Před třemi lety jste s Plzní slavila historické stříbro. Je současný tým silnější?
Jak v čem. Tehdy v něm bylo daleko více zkušeností. A také herní vyčůranosti, my zkušenější jsme to uměly na hřišti prodat. Ale teď je zase kádr mladší a daleko rychlejší, rozdíl v tempu hry je znatelný. Netvrdím, že máme na to pokaždé porážet i ty nejsilnější kluby jako Most či Kynžvart. Ale jsem přesvědčená, že pokud se všechno sejde, dokážeme je zlomit.

Cítíte už se v kabině trochu jako mentorka, která má mladší spoluhráčky usměrňovat?
Určitě, my starší tam od toho jsme. Samozřejmě se víc věnuji pozici, kterou sama hraji, tedy post pravé spojky. Se mnou je tam Mája Polanková, jedna z našich juniorských reprezentantek. Hodně spolu mluvíme, snažím se jí povzbudit, poradit. A také uklidnit, aby se nebála jít do toho znovu, i když udělá nějakou chybu a občas je zbrklá.

Hlava v ženském sportu funguje výrazněji než u mužů, že?
Není to s námi snadné. Ženské jsou takové, že si do toho berou víc své osobní věci. Někomu se nepovede něco v práci a hned se to odrazí i na tréninku. Stejně tak, když se některá z nás rozejde s přítelem, má další starosti.

Věříte, v blízké budoucnosti může Plzeň hrát znovu o medaile?
Momentálně je kádr postavený s tím, že by měl růst a zůstat pohromadě pár let. Já věrím, že v horizontu do pěti let je reálné znovu zabojovat o medaile. Byla bych u toho ráda, ale zároveň nevím, co bude v tu chvíli nového v rodinném životě. Uvidíme.