Trénovat ženy je jiné, hůř snáší kritiku, míní hokejový kouč Dušan Andrašovský

Narodil se ve slovenském Žiaru nad Hronom. Ale už téměř čtvrt století je jeho domovem Plzeň. Bývalý skvělý hokejový útočník Dušan Andrašovský se západočeskou metropolí spojil podstatnou část hráčské kariéry a usadil se tady, i když později v české extralize oblékal také dresy Pardubic a Zlína. U hokeje poté zůstal jako trenér, nejprve vedl mládež v Třemošné a Plzni, ale postupně se začal prosazovat v ženském hokeji. Nyní je svazovým šéftrenérem, dva roky zároveň působí jako asistent Kanaďanky Carly MacLeadové u dospělého národního týmu, který pomohl dovést ke dvěma bronzovým medailím z mistrovství světa.

„S Carlou máme skvělý vztah, jak trenérský, tak i mimo led. Ona je úžasná motivátorka, umí hráčky připravit po mentální stránce. Já se víc věnuji taktce, útočné hře, přesilovkám a podobně,“ popisuje fungování u ženské reprezentace sedmačtyřicetiletý Andrašovský.

Zároveň jste českou dívčí osmnáctku na začátku roku dovedl ke stříbrným medailím na světovém šampionátu. Je to zatím váš největší trenérský úspěch?
Určitě. Byl jsem u toho jako hlavní kouč, beru to jako největší úspěch kariéry a historický milník pro český juniorský hokej. Porazit v semifinále Kanadu, to byl obrovský zážitek pro nás pro všechny.

Je velký rozdíl v tom trénovat muže a ženy?
Prošel jsem si vývojovou změnou. U kluků je standard daný, poznáte, na koho působí i zvýšený hlas. U holek ale křik není vhodnů. Hůř snáší kritiku, negativní věci. My chlapi jsme víc splachovací. V tomhle mě ženský hokej hodně naučil a změnil. A Carla mě v tom obohatila. Kolikrát vidí, jak to ve mně vře, nakloní se a povídá: Buď v klidu, tohle je ženský hokej. (smích)

Před sezonou jste ale řešil také jinou nabídku. Plzeň vám nabídla post asistenta nového trenéra Josefa Jandače. Proč to nevyšlo?
Byl jsem tím velice poctěn a jsem vděčný, že mě Martin Straka s Jardou Špačkem oslovili. Pět dnů jsem nespal, rozhodoval se, i s trenérem Jandačem jsme se sešli a probírali to. Ale nakonec jsem odmítl. Můj sen byl vždycky dostat se na olympijské hry. A s ženským národním týmem jsme se na ty další kvalifikovali, snad se tam tedy jako trenér podívám. Ale bylo to těžké dilema. Člověk neví, jestli z extraligy ještě někdy taková nabídka přijde.

Pomáháte ale u dorostu Škody. Ta práce vás baví?
U dorostu jsou Michal Straka a Venca Benák, s nimiž se velmi dobře znám. Domluvili jsme se, že tam budu pomáhat jako třetí kouč, zaměřený na dovednosti. Skills, jak se říká. Baví mě to hodně a chtěli bychom společně mládež v Plzni dál posouvat.

Jak jste se vlastně na přelomu tisíciletí dostal do Plzně?
V 1998 se hrál Kontinentální pohár a já tehdy zavítal se Zvolenem právě do Plzně, kde se hrála jedna ze skupin. Už tehdy se mě tehdejší šéf klubu Zdeněk Haber a manažer Pavel Setikovský ptali, jestli bych tady nechtěl hrát. Hned mě to zajímalo, ale měl jsem uzavřenou dlouholetou smlouvu ve Zvolenu. Pak jsem se tam však nepohodl s trenérem Bokrošem, zkusil to ve Finsku, ale tam se to nepovedlo. A když se pak znovu ozvala Plzeň, nebyl důvod váhat.

Jak často se dostanete na rodné Slovensko?
Bohužel málo, zhruba dvakrát za rok. Mám tam mamku, bratra s rodinou. Voláme si, ale jet tam je dálka. Šest set kilometrů, to je jako do Chorvatska. A ještě po dálnici D1...

Sám máte již dospělou dceru. Nebylo ve hře, že se také vrhne na ženský hokej?
Nebylo. Postavu na to má, je v ní rychlost i výbušnost. Hlavně jsme chtěli, aby se věnovala jakémukoliv sportu. Teď je jí devatenáct, rozhodla se pro jinou cestu. Dělá umělecký tanec, k tomu zpívá. Důležité je, že se rozhodla, jak sama chtěla.