Milník? Žádný nevnímám, usmívá se čerstvý padesátník Martin Straka - Aktuality - Sportovní Plzeň - oficiální sportovní portál města

 

 

Milník? Žádný nevnímám, usmívá se čerstvý padesátník Martin Straka

Radek Kučera ()5. 9. 2022


Zdroj: HC Škoda Plzeň

Život utíká. Asi každý fanoušek plzeňského hokeje má ještě barvitě v paměti, když hokejový útočník Martin Straka 21. dubna 2013 v prodloužení sedmého finále extraligy ve Zlíně vystřelil Škodě historický titul. To mu bylo čtyřicet. A dekáda utekla jako voda. V sobotu 3. září Straka, majitel a generální manažer hokejového klubu, oslavil padesátiny.

„Ale jako žádný milník to nevnímám. Vlastně bych si na narozeniny ani pořádně nevzpomněl. Není čas,“ svěřil se Straka, jeden z nejlepších útočníků české hokejové historie. Olympijský vítěz z Nagana 1998, mistr světa z roku 2005, úžasně rychlý a šikovný centr, který v NHL válel za Pittsburgh či New York Rangers. V roce 2008 se vrátil ze zámoří do Plzně. Jako hráč i hrající generální manažer, později majitel. V klubu i na reprezentační úrovni si vyzkoušel také trenérské řemeslo. Letos v únoru byl jedním z asistentů u národního týmu na olympijských hrách v Pekingu.

S odstupem času, chybí vám trenéřina?
Musím říci, že k ledu mě to pořád táhne. V Plzni teď chodím s klukama alespoň na led, když mi čas dovolí. Vyčistím si hlavu, je fajn je sledovat, jak se chtějí zlepšovat. Trošku mě mrzí, že tam nemohu být každý den, ale dalších povinností je hodně.

Současná doba není jednoduchá, zajistit finance na chod klubu je stále složitější. Přesto, pořád vás naplňuje práce generálního manažera?

Jsou samozřejmě lepší i horší chvilky. Člověk musí bojovat a pracovat. Ale buď se můžete litovat, vymlouvat se a stěžovat si, nebo zatnout zuby a makat. Zvlášť v téhle složité době. Máme těžké protivníky. Teď nemyslím třeba fotbalovou Viktorku kvůli sponzorům, ale extraligovou konkurenci. Jsou kluby, se kterými se finančně těžko můžeme srovnávat. Ale přesto s nimi musíme a chceme na ledě bojovat.

Jaký dárek k padesátinám vám udělal radost?
Já jsem všem nejbližším říkal, že nic nechci. Nerad bych, aby to vyznělo nějak blbě, ale mám pocit, že všechno mám. Někdo má zálibu, že si koupí tryskáč, ten nepotřebuji. Jasně, rád si dopřeji dobré jídlo, ale nevymýšlím hlouposti, nekupuji si zbytečnosti. Myslím, že jsem obyčejný kluk, kterého rodiče slušně vychovali. Nemám zbytečné potřeby. Mým největším koníčkem je hokej.

I doba bujarých večírků je pryč?
Dřív jsem pořád musel něco dělat, někde courat. Dneska jsem nejraději, když si můžu doma odpočinout. Zacvičit si, zašlapat na kole, dát si sklenku, kouknout se na pěkný fotbal. V tomhle směru mám pocit, že asi stárnu. Ale když jsem v práci celý den, nemám ještě potřebu někam pak vyrážet.

Když se ráno vzbudíte, tělo už pobolívá?
Taky moc ne. Ale já to mám stále střídavě. Někdy mě něco bolí hodně, jindy se cítím v pohodě. A je jedno, jestli mi bylo čtyřicet, pětačtyřicet nebo teď padesát. Mám výhodu, že jsem neustále obklopený mladými kluky. Přijdu do kabiny, tam jsou osmnáctiletí borci. Asi by to bylo jiné, kdybych se pohyboval kolektivu padesát plus. Doma mám dvě mladé dcery, starší je osmnáct, mladší bude brzy čtrnáct. A starší brácha Michal, který bydlí hned vedle mě, má taky dvě holky. Touhle optikou život vnímám.

Když vám bylo čtyřicet, Plzni jste ve Zlíně vystřelil titul. A najednou je deset let minulostí. Jaké byly?
Všechno se nějak vyvíjí. Ale hlavně poslední roky jsou těžké. Teď to myslím všeobecně. Nejprve covid, teď ty hrozné věci na Ukrajině. Není to žádná sranda, s čím se společnost musí vypořádat. Tenhle dárek by mi vlastně udělal největší radost. Ať už blázinec ve světě skončí. Kéž by. Jenže ona bude doba ještě dlouho složitá, jsme teprve na začátku...

Vyvíjí se stále i hokej?
Dnes je to tak, že kdo má problémy s bruslením, má problémy i s hokejem. Když se dívám na záběry z olympijského Nagana, tehdy hokej připomínal skoro sumo na ledě. Takové fauly a pískalo se minimálně! Pak se to otočilo, vyloučení byla spousta, hrálo se hodně technicky, do kombinace. Dnes je to o tom, že všechno musíte zvládnout ve velké rychlosti. Ale stará moudrost stále platí. Jen pokud dokážete jet na vůli a dokážete ze sebe dostat všechno, ve sportu něco dokážete.

Do NHL jste šel ve dvaceti letech. Teď sledujete třeba plzeňského mladíka Davida Jiříčka, který za oceán míří v osmnácti. Dá se to srovnávat?
Vůbec ne, absolutně! Vždyť já byl do té doby jednou v západním Německu, oni už mají procestovaný svět. David byl draftovaný Columbusem, ale předtím už tam třeba čtyřikrát byl. Já jsem neuměl ani slovo anglicky, dnes mladí kluci znají jazyk ze školy a domluví se bez potíží. My jsme se takhle ven kvůli režimu v mládí nedostali. Ta svoboda cestování a celkové možnosti jsou nesrovnatelné s naší érou.


Sdílet