Házenkář Michal Tonar o návratu po vleklém zranění - Aktuality - Sportovní Plzeň - oficiální sportovní portál města

 

 

Házenkář Michal Tonar o návratu po vleklém zranění

Radek Kučera ()2. 11. 2022


Foto: se souhlasem M. Tonara

Všechno začalo na začátku roku. Po nepříjemné srážce se spoluhráčem Markem Korbelem při únorovém tréninku si Michal Tonar, střední spojka házenkářů Talent týmu Plzeňského kraje, zlomil nos. Jenže z na první pohled banální fraktury se stalo vleklé zranění zad, které oporu plzeňského klubu na osm měsíců nepustilo do hry. Teprve na konci října se devětadvacetiletý hráč vrátil na extraligovou palubovku. A zároveň ví, že cesta zpět bude ještě dlouhá.

"S trenéry to stále hodně probíráme. Chtějí, abych jim hlásil všechno o svém aktuálním stavu. Pauza byla opravdu dlouhá, nic nechceme podcenit. Kdyby to nešlo, do utkání nepůjdu. Nepůjdu přes riziko a nikdo mě do něj ani netlačí," líčí Michal Tonar, který s plzeňským klubem získal pět mistrovských titulů.

Zkusme si připomenout, jak všechno začalo. Proč se ze zlomeniny nosu staly dlouhodobé potíže se zády, které vám znemožnily sportovat?
Chyba byla, že se tehdy vyšetřila jen ta zlomenina. Neudělalo se vyšetření hlavy, což asi mělo. Fyzioterapeuti mi říkají, že z toho všechno vyplynulo, že jsem prodělal těžší otřes mozku. Což jsem vůbec netušil, už pár dnů od té zlomeniny jsem byl v posilovně a snažil se nahánět alespoň kondici. Zjednodušeně, přes hlavu se to všechno slilo a ze dne na den se tělo zablokovalo. Večer jsem normálně trénoval, ráno už se nemohl ohnout ke kolenům.

A začala série všemožných vyšetření.
Absolvoval jsem jich opravdu plno. Nevědělo se, kde je příčina. Jestli to jde od nohou, od páteře, z hlavy... Tělo se zaseklo a jen velmi pomalu uvolňovalo. Teprve v polovině dubna se určila nějaká cesta, po které jsme pomalu šli.

Co bylo dál?
Věřil jsem, že v červenci už normálně naskočím do letní přípravy. Ale pořád to bylo jako na houpačce. Tři dny dobré, pak se to zlomově zase zhoršilo. Něco jsem mohl dělat, něco ne. Ale postupně se to lepšilo. Docent Kolář mi dal nějaké opichy, s fyzioterapeuty jsem pořád poctivě a trpělivě pracoval. To platí stále. A v říjnu, kdy jsem měl za sebou bez omezení dva týdny tréninku, jsme se domluvili, že zkusím odehrát část utkání proti Hranicím.

Zapochyboval jste někdy, že tyhle problémy vám ukončí kariéru?
To zase ne. Zranění ke sportu patří. Těžší to bylo v tom, že první dva měsíce se nevědělo, co mi je, jak se bolestí zbavit. Bylo to dlouhé, střídala se lepší a horší období. Na druhou stranu, v osobním životě jsem si všechno užíval. V červnu jsme měli s svatbu, v září se nám s manželkou narodil syn, i to mě drželo nad vodou. Ale samozřejmě bylo těžké být mimo házenou. Chtěl jsem se vrátit do týmu, do zápasů. I když jsem se snažil být s klukama co nejvíc, stejně z mančaftu malinko vypadnete.

Muselo být těžké sledovat zápasy pouze z hlediště, že?
Nebylo to příjemné. Doteď jsem neměl v kariéře žádné vážnější zranění, zpočátku ani tohle nevypadalo na nějakou dlouhodobější pauzu. Sledovat kluky jen z tribuny, nebýt s nimi na hřišti, to bylo náročné. Navíc se dlouho stav nelepšil. Ale pořád jsem věřil, že se vrátím.

To se stalo na konci října. Když jste ve druhém poločase proti Hranicím vběhl na palubovku, vnímal jste obrovský potlesk, který vám fanoušci věnovali?
Byla to krása. Super pocit. Navíc hned z první akce se mi podařilo vstřelit gól, kluci na střídačce se pak ke mně hned seběhli a plácali. Měl jsem skoro husí kůži. Jsem rád, že jsem to nějak zvládl, byl jsem vděčný za těch pár minut. A snad budu mančaftu prospěšnější čím dál víc. Ale stále musím být opatrný, vnímat, co tělo říká. Cítím se fit na to, abych mohl jít aspoň na chvíli do zápasu, ale určitě nepůjdu do nějakého rizika.


Sdílet