Má dorostenecký titul, pracoval jako revizor. Teď je Václav Kalina vedoucím týmu hokejové Škody

Od Plzeň - 3. 4. 2019


Vyrůstal v Doudlevcích, na zimní stadion v Plzni ho přivedl otec, bývalý vojenský pilot. Od páté třídy pak Václav Kalina prošel všemi výběry až do mužů. V sezoně 1979/80 byl i členem týmu, který vybojoval titul dorosteneckých mistrů ČSSR.


„Byli jsme jediní, kteří v éře Československa vybojovali pro Plzeň zlato. V mančaftu byli třeba Milan Razým, Venca Baďouček, Jirka Jonák nebo Vašek Fürbacher,“ vzpomíná Václav Kalina.


Sám nastupoval na levém či pravém křídle. Až do nejvyšší soutěže to ale nedotáhl. „Za áčko mám jen přáteláky,“ říká 57letý chlapík, který je už více než deset let vedoucím týmu extraligové Škody.


Hokej jste měl v rodině?
Hrál ho táta, který byl vojenským pilotem v Líních, dvacet let létal na stíhačkách. On mě přivedl na zimák, začínal jsem v páté třídě pod trenérem Liškou.


Létání vám neučarovalo, když jste byl tak blízko letišti?
Ale jo, moc se mi to líbilo. Táta mě občas jako kluka posadil v Líních za sebe a jezdili jsme po dráze v dvoumístné stíhačce. Pro malého kluka úžasný zážitek. Jenže po osmašedesátém byl konec.


Co se stalo?
Táta musel kvůli režimu z armády. Já jsem nemohl ani na střední školu. Pak táta pracoval v Pozemních stavbách. Bohužel, umřel brzy, v osmačtyřiceti. Ale pamatuji, jakou měl radost z jednoho velkého setkání.


Povídejte.
Právě v Pozemních stavbách potkal bývalého válečného hrdinu z Anglie, který byl předobrazem legendárního Prcka z filmu Nebeští jezdci. Toho chlapíka, kterého hrál Jiří Hrzán.  A on tady dělal na válci... S tátou se sblížili, párkrát i opili, pro něj to bylo něco úžasného.


Pojďme zpátky k vám. I když jste si ligu za Plzeň nezahrál, u hokeje jste vydržel dlouho, že?
U nás jsem hrál druhou nejvyšší soutěž za Milevsko nebo Přerov. Ale brzy jsem začal hrát v Německu, kde jsem nakonec působil šestnáct let. Prošel jsem možná šest týmů. Senden, Memmingen, Augsburg... Končil jsem v pětačtyřiceti Königsbrunnu, paradoxně až na závěr jsem si tam zahrál nejvýš, ve čtvrté soutěži.


Slyšel jsem, že jste dokonce žádal o německé občanství.
Byla by to výhoda, nezabíral bych tam místo cizince. Babička pocházela ze Sudet, po válce byla odsunutá do Regensburgu. Jako přímý potomek by s občanstvím nebyl problém. Bylo to už rozjeté, jenže já jsem pak musel na operaci s ploténkou, hokej šel stranou a ztratilo to smysl.


Jak jste se dostal zpět do plzeňského klubu?
Já jsem 26 let dělal revizora v MHD, což asi spousta lidí ví. (úsměv) Na tu práci nedám dopustit, i když je velmi nepopulární. V roce 2008 jsem skončil a ozval se Martin Straka, jestli bych nenastoupil jako vedoucí týmu. Odcházel zrovna Petr Brouzda. Úžasný člověk, legenda. Všechno o práci vedoucího týmu mě naučil on. A když pak Zdeněk Šmíd odešel k nároďáku, přibral jsem k tomu ještě práci skladníka.


S týmem jste v každodenním kontaktu. Máte na starost i zábavu?
Jasně, někdy musím udělat srandu. A někdy mi kluci naloží. Oni ví, že startuju na první dobrou a slovně do mě jdou. Nejvíc Honza Kovář, to je vyhlášený popichovač. Ale všechno je v nadsázce, máme skvělé vztahy a tady jsou výborní kluci.


Když chcete od hokeje na chvíli vypnout, co uděláte?
Odmalička mě baví motory, odmalička jsem se vrtal v autech a motorkách. A miluji adrenalin. Mám silniční motorku, suzuki. Jezdím moc rád, často s kamarádem Jirkou Nachtmannem, také bývalým hokejistou. Táhneme to spolu vlastně už od dětství. Občas jsem vyrazil i se zetěm, jenže ten teď přesedlal na harley, takže pro mě je už pasé. Já mám rád rychlost.


Kam vyrážíte nejraději?
Na Šumavu. Písek, Horažďovice, Sušice, Železná Ruda a zpátky, to je moje oblíbená trasa.